Význam a základní dogmatický obsah pravdy o Bohu Stvořiteli a o Božím stvořitelském díle

Dogma o Bohu Stvořiteli představuje jednu z ústředních pravd křesťanské víry. Toto učení formuluje základní otázky o původu světa, smyslu stvoření a vztahu Boha k člověku a celému stvoření. Katolická víra zdůrazňuje, že svět byl stvořen z ničeho (ex nihilo) jako svobodný akt Boží lásky, moudrosti a všemohoucnosti. Tato pravda je zakotvena v Písmu svatém, Tradici Církve a systematicky formulována církevními koncily i Magisteriem.

Dogma o stvoření má několik klíčových aspektů: zdůrazňuje Boží transcendentnost, smysl a cíl stvoření, dobro a řád stvořeného světa, a také odpovědnost člověka vůči Stvořiteli i stvoření samotnému. Pojďme se na tuto nauku podívat hlouběji.

Boží stvořitelské dílo: Svobodný akt Trojice

Podle Katechismu katolické církve (KKC 290–292) je stvoření společným dílem Nejsvětější Trojice. Otec, Syn a Duch Svatý působí v jednotě, a každý má svou specifickou roli. Bůh Otec je počátkem všeho, Syn (Boží Slovo) je nástrojem stvoření – "Všechno povstalo skrze něj" (Jan 1,3) – a Duch Svatý je Dárcem života, který vše oživuje a uspořádává.

Tento trinitární rozměr stvoření ukazuje, že Boží dílo je nejen projevem všemohoucnosti, ale především láskyplného společenství mezi osobami Trojice. Boží láska je vnitřně sdílená a dává smysl celému stvoření. Bůh svět nestvořil z nutnosti ani náhody, ale z čiré touhy podělit se o svou dobrotu s tvory.

Podle KKC 293–295 je cílem stvoření "Boží sláva". Tato sláva však není chápána jako prospěch pro Boha, který je sám o sobě dokonalý, ale jako účast tvorů na Boží dobrotě. Stvoření tak odráží Boží krásu a lásku a každá bytost má své místo v Božím plánu.

Řád, dobro a cíl stvořeného světa

Jedním z klíčových aspektů dogmatu o stvoření je zdůraznění řádu a dobra světa. Podle KKC 299 je svět výsledkem Božího záměru, nikoliv chaosu. "Bůh viděl, že všechno, co učinil, bylo velmi dobré" (Gn 1,31). Tento řád odráží Boží moudrost a láskyplný plán, přičemž každá část stvoření má svůj smysl a místo.

Řád a dobro stvoření jsou nejen teologickými pojmy, ale mají i praktické důsledky pro člověka. Každý člověk je povolán respektovat tento Bohem ustanovený řád a chránit hodnotu stvoření. Vztah člověka k přírodě a ke světu je tedy nejen otázkou správy, ale také morální odpovědnosti vůči Stvořiteli.

Cílem stvoření je účast člověka na Božím životě. Toto povolání k jednotě s Bohem je vrcholem Božího záměru a je plně realizováno skrze Krista, který spojuje stvoření s Božím plánem spásy. V tomto kontextu se stvoření nejeví pouze jako jednorázový akt, ale jako proces, který směřuje ke svému naplnění v Bohu.

Stvoření jako dílo lásky a součást plánu spásy

Katechismus učí, že stvoření je nedílnou součástí Božího plánu spásy. Podle KKC 257–258 Bůh stvořil svět skrze Syna a v Duchu Svatém, aby uvedl tvory do společenství své lásky. Tento plán lásky je základem celého stvořitelského díla a dává smysl všemu, co existuje.

Pravda o Božím působení zdůrazňuje, že každé Boží dílo je jednotné a společné celé Trojici. Přestože se některé aspekty stvoření (např. vykoupení nebo posvěcení) připisují jednotlivým osobám Trojice, vždy jde o jediné Boží působení, protože Bůh je jeden.

Kromě samotného aktu stvoření katolická nauka zahrnuje i učení o creatio continua – neustálém Božím udržování světa v bytí. Bůh není pouze Stvořitelem, ale také Udržovatelem, který stále působí ve svém díle. Bez jeho podpory by svět nemohl existovat ani okamžik (KKC 301).

Boží prozřetelnost a odpovědnost člověka

Boží prozřetelnost (KKC 302–305) ukazuje, že Bůh nejen stvořil svět, ale také jej řídí s láskou a moudrostí. Tento plán zahrnuje jak přirozený řád světa, tak svobodu člověka. Člověk je povolán spolupracovat s Boží prozřetelností, což znamená odpovědně spravovat stvoření a hledat Boží vůli.

Boží péče zahrnuje každý detail stvoření, přičemž respektuje svobodu tvorů. Tato nauka vyvrací jakýkoliv determinismus – Boží působení dává tvorům možnost jednat svobodně a zároveň naplňovat Boží plán. Člověk tak zaujímá jedinečné místo ve stvoření jako Boží spolupracovník.

Papež František v encyklice Laudato si' zdůrazňuje, že odpovědnost člověka za stvoření je neoddělitelná od jeho vztahu k Bohu. Stvoření je Božím darem, který volá člověka k péči a ochraně přírody. Harmonie mezi člověkem a světem je projevem respektu k Božímu plánu a stvořitelskému řádu.

Závěr: Dogma o stvoření jako klíč k víře a odpovědnosti

Dogma o Bohu Stvořiteli odhaluje hlubokou pravdu o původu světa, jeho řádu a cíli. Svět je dílem Nejsvětější Trojice, svobodným aktem Boží lásky a moudrosti, který odráží Boží krásu. Člověk, jako vrchol stvoření, je povolán nejen ke společenství s Bohem, ale také k odpovědné péči o stvoření.

Toto učení ukazuje, že stvoření není pouze minulostí, ale probíhajícím procesem, který směřuje k naplnění v Bohu. Každý člověk má v tomto plánu své místo a je povolán být spolupracovníkem Stvořitele, který udržuje svět v bytí a vede jej ke konečné dokonalosti.

Více k tématu v dalších článcích.

František Borovička